CURRICULUM VITAE aneb TAK TO JSEM JÁ

 
     Jmenuji se Lucie Grunclová, narodila jsem se jednoho letního dne roku 1979, konkrétně to byl tedy srpen a oním místem byla porodnice v Ústí nad Orlicí. O čtyři roky později už měli moji rodiče radost dvojnásobnou, když se mi narodil brácha. Bydlela jsem v Žamberku, kde jsem vychodila základní školu (na ní jsem navštěvovala pěvecký sbor Viola - když jsme u té hudby).
     Odtud jsem také "odjezdila" střední a vyšší odbornou. Střední v Kostelci nad Orlicí - rodinku a vyšší v České Třebové - sociální. Coby dcera nádražáka samozřejmě vlakem, jak jinak. Zvlášť každodenní cesty do Kostelce byly veselé. Jezdila nás celá parta, takže ostatní cestující si vždy užili našich pubertálních výlevů do sytosti. Přeskočím moje studijní léta (i když je rozhodně na co vzpomínat) o kus dál - když jsem končila VOŠku, pobývala jsem na praxi v tehdejším Ústavu sociální péče v Rokytnici v O. h. a tato práce mne zaujala natolik, že jsem tam už zůstala i po škole a od r. 2001 zde pracuji coby sociální pracovník a muzikoterapeut. Ústav se mezitím přejmenoval na Domov na Stříbrném vrchu.  
     A protože jsem v Rokytnici našla práci a v ní poznala i svého manžela, hledala jsem si tu posléze i bydlení a od roku 2003 v Rokytnici i bydlím. O rok později se nám narodil první syn Martin a v roce 2009 druhý Ondřej. Když jsem byla s Martinem na mateřské, připadalo mi, že tu chybí něco pro ty nejmenší a ve spolupráci se dvěma kamarádkami jsem v Rokytnici založila mateřské centrum (to jen tak na okraj). Toliko k mému pohledu do soukromí... 
     Impulsem k vytvoření těchto stránek byla moje posedlost hraním a láska k hudbě...
      Takže se držme tématu - s nástupem do ZŠ jsem začala navštěvovat tehdejší Lidovou školu umění (nyní ZUŠ Petra Ebena) v Žamberku. A tam to asi začalo...
     Z nějakého důvodu jsem si po absolvování přípravného ročníku na zobcovou flétnu vybrala právě klarinet a  poté, co se mým vzorem stal jistý pan Felix, jsem začala snít o hře na saxofon. Světe div se, sen se stal skutečností a já o pár let později držela v ruce svoji vlastní altku "Amati Toneking" a cítila se jako king. V té době jsem také již pravidelně docházela každý pátek na zkoušky dechovky a absolvovala s ní nejrůznější akce, koncerty a zájezdy.
      Velké díky patří mým rodičům, kteří nebrali zřetel na moje občasné vzdorování a nutili mne cvičit, ač se mi třeba zrovna nechtělo. Ten největší dík však patří člověku, který byl mým velkým Učitelem a moc mne mrzí, že mu již nemohu poděkovat osobně. Byl jím pan Jiří Štěpánek. Takových lidí, jako byl on, už je dnes jako šafránu. Začali jsme klarinetem a po prvních tónech na saxofon jsme tenkrát vedle sebe nakonec usedli v big bandu v Letohradě a hráli swing. A já ho dnes hraji zase (tentokrát ve Vamberku) v UNI BIG BANDu. Děkuji svému panu učiteli, že nade mnou nezlomil hůl a že díky němu umím to, co mne teď tak moc baví...